Etologie psa
Před 45–65 milióny let žili na zemi primitivní masožraví savci, zvaní Miacidové. Tento drobný savec měl chrup psovité šelmy, tělesnou stavbu podobnou lasici, pět prstů, částečně zatahovací drápy, protistojné palce na předních nohách, dlouhý, tenký ocas a malý mozek. Byl chytřejší než ostatní šelmy žijící v té době a většinu času trávil na stromech. Miacis je považován za společného předka vlka, kojota a šakala. Mají také shodný počet chromozómů (78). Mezidruhovým křížením tak vznikalo plodné potomstvo, které se mezi sebou snadno pářilo.
Před 30–40 mil. let se z rodu Miacis vyvinula psovitá šelma Cynodictis, která již trávila většinu času na zemi. 
Byla to první skutečná psovitá šelma, ze které se vyvinul předek vlků (měl již stejný počet zubů jako vlk), psů a lišek Tomarctus. Tento prapředek psa se nejvíce podobal některým dnešním ovčákům. Tím, že žil již pouze na zemi, se mu končetiny lépe přizpůsobily běhu a začaly se prodlužovat. Chodidla se také prodlužovala a stala se kompaktnějšími. Pátý prst začal být nepotřebný a postupně zakrňoval. Ocas se začal zkracovat a celkové proporce se začaly přibližovat vlkům.
Tomarctus – žil přibližně před 20 miliony lety, byl veliký asi jako liška. Na základě archeologických kosterních nálezů je považován za nejstaršího „prapsa“.
Psi se poprvé objevili před 12–14 tisíci lety v Eurasii. Jde o dobu kamennou, kdy lidé žili v prvobytně pospolné společnosti a živili se lovem V této době začalo pravděpodobně docházet ke sbližování člověka se psem. O tom vypovídají také archeologické nálezy, podle nichž lze s určitostí potvrdit přítomnost psa v blízkosti lidských příbytků.
Z tohoto období se našlo při archeologických vykopávkách velké množství zachovalých koster různých druhů psů. Z toho lze odvozovat původ dnešních plemen.
Evropští psi jižní jsou jiného původu než psi severní a obě skupiny zřejmě nepocházejí z Evropy.
________________________________________________________________
Podle vykopávek některých částí kostí se ukazuje, že v době kamenné – bronzové bylo v Evropě šest typů psů :
Canis familiaris palustris rutimer – pes bažinný (rašelinný)
Kosterní zbytky tohoto psa byly nalezeny v rašelinných polích neolitických sídlišť ve Švýcarsku a v oblasti táhnoucí se od Baltu po Itálii. 
Společným znakem těchto psů byla menší kulatá hlava, výrazný stop, špičatý nos, menší až střední velikost (40–45 cm). Připisuje se mu vysoký temperament a přirozená ostrost.
Žil v období přibližně 10 000 let př. n. l. a je považován na prapředka teriérů, pinčů, kníračů, grifonků, špiců, čivav, severských psů, mexických naháčů.
Za největšího z potomků psa bažinného jsou považována i plemena, která vznikala v 19. století, a to dobrman, erdelteriér a velký knírač
Canis familiaris intermedires – pes popelištní
Žil na našem území, jeho kosterní pozůstatky byly nalezeny v 
Bavorsku, ve Švýcarsku i u nás. Vznikl buď pozitivním výběrem jedinců k hlídání stád a sídlišť, nebo připářením mohutnějších jedinců z okrajů regionu, kteří žili divokým způsobem. Byl to středně velký pes, měl široké čelo s kratší, stejně širokou nosní partií.
Popelištní pes je považován za prapředka dnešních ras: bladhoundů, honičů, jezevčíků, španělů, retrievrů, ohařů, setrů, beaglů, foxhoundů, pudlů, pekinézů a maltézských psíků.
Canis familiaris inostranzewi
Kosterní pozůstatky tohoto psa nalezl při vykopávkách v oblasti Ladožského jezera ruský badatel Inostranzew. 
Vyskytoval se hlavně ve střední a severní Evropě. Tento pes měl mohutnou hlavu a v kostře byl mohutnější než pes bažinný. Je pravděpodobně potomkem severoevropských vlků nebo jejich kříženců se psem bažinným.
Potomky tohoto psa jsou severští tažní psi husky, severská lovecká plemena psů – grónský pes, norský losí pes, keeshound, všechny lajky, eskymáčtí psi a samojedi, buldoci, buldočci, boxeři, novofundlandi, leonbergři, bernardýni a salašničtí psi.
Canis familiaris decumanus
Je to předek dnešních molosoidních plemen, z nichž se některá dochovala v téměř nezměněné podobě od dob antiky.
Měl robustní tělesnou stavbu a považuje se za předka dnešních dog.
Canis familiaris leineri
Je považován za prapředka chrtů a je identifikován jako pes mladší doby kamenné. Původ chrtů je dosud velkou neznámou a existují tři teorie. 
Chrti stavbou lebky (poměr čenichové partie a poměr mozkovny, která je menší, než mají ostatní psí plemena) se jako jediní nepodobají vlku, ale připomínají spíše šakala. Druhá teorie vzniku chrtů hovoří o původu ve stepních vlcích. Stepní vlci, stejně jako chrti, loví kořist především pomocí zraku. Třetí teorie připouští překřížení stepního vlka šakalem.
Potomky tohoto psa jsou chrt staroegyptský, afgánský chrt, barzoj, saluka, sluga, irský vlkodav, deerhound, greyhound a vipet.
Canis familiaris matris optimae – pes bronzový
Je vývojově nejmladším prapředkem. 
Objevil se v oblasti střední Evropy 4–5 tisíc let př. n. l.. Byl středně velký, měl nízkou lebku s plochým čelem a špičatým nosem.
Je považován za praotce ovčáckých psů, mezi něž patří německý ovčák, belgický ovčák, skotský ovčák (kolie), čuvač, komodor, bobtail, puli, briard, velškorgi, šeltie.
Je řazen i na počátek některých honičů. Do Evropy se dostal z východu spolu s karavanami.
*************** |
Schéma - vývoj psů |
*************** |
_____________________________________________________________
Psovité šelmy,které mohou nést podíl na vzniku psa:
Vlk habešský – Canis lupus simensis – má výrazně protáhlou hlavu, takže se mohl stát předchůdcem chrtů.
Vlk indický – Canis lupus pallipes – tvar lebky tohoto vlka se blíží tvaru lebky psů ovčáckých.
Vlk tibetský – Canis lupus laniger – je pravděpodobným předkem mohutných psů molosoidních – dogovitých.
Vlk severoamerický – Canis lupus occidentalis.
Šakal severoafrický – Canis lupaster.
Šakal obecný – Canis aureus.
Kojot severoamerický – Canis latrane.
________________________________________________________________
Nejstarší spolehlivé nálezy pocházejí z Anglie, Dánska a Přední Asie. Dříve se soudilo, že pes domácí - Canis lupus f. familiaris vznikl z jakéhosi "psího pratypu" - divokého psa. Tento hypotetický živočich však nikdy nebyl objeven - ani živý, ani ve fosilních vrstvách. Dnes se zdá být prokázáno, že hlavním předkem psa je vlk (Canis lupus), a to jak jeho severská (C. lupus lupus) tak jihovýchodní (C. lupus pallipes) subspecie. Otázkou zůstává, zda se do psího genofondu nevmísil také šakal (C. aureus) nebo kojot (C. latrans). Tuto možnost nelze vyloučit, neboť oba zmíněné druhy se se psem kříží a dávají plodné potomstvo. Šakal ani kojot přitom nemuseli stát přímo u "kolébky" psa, ale mohli se později do psí populace přikřížit (tento proces se nazývá introgrese). Pes domácí se příležitostně kříží i s některými jihoamerickými příslušníky čeledi psovitých - psem pralesním (Speothos venaticus) a mnoha druhy rodu Dusicyon. Kříženci však mají omezenou plodnost a účast těchto druhů na původu psa se nepředpokládá.
________________________________________________________________
Během dlouhého období domestikace změnili lidé psa k nepoznání, u mnoha plemen bychom podobnost s jejich divokými předky jen těžko hledali. Změny způsobené člověkem, které vedly ke vzniku jednotlivých plemen, jsou zjevné a není je třeba podrobně vykládat, zmíníme se však o dvou, které platí pro psa obecně. Jednou z nich je dobře známé psí štěkání. Obdoba tohoto jevu neexistuje u žádného z potenciálních psích předků - všichni pouze vyjí. Druhý důležitý rozdíl se týká smyslové orientace. Pro vlka je důležitější zrak nežli sluch, u psa je tomu naopak (výjimku tvoří chrti).
Křížíme-li rozličná plemena mezi sebou, vzniknou u mnohých zvířat již po několika málo generacích jedinci velmi podobní divokému předchůdci. Ne tak u psa. Křížením odlišných plemen získáme středně velkého, rezavě žlutého či hnědožlutého "oříška". Může to znamenat, že vlk skutečně není jediným předkem psa, ale může to být způsobeno i tím, že člověk psa pozměnil natolik, že "cesta zpátky" již neexistuje.
________________________________________________________________Kdy a kde k tomu došlo?
O tom, kdy přesně začala domestikace prvních vlků se vedou na vědecké půdě dlouholeté spory. Zřejmě jediné, na čem se vědci bezvýhradně shodují je to, že pes byl prvním domestikovaným zvířetem vůbec. Až za ním pak následoval kur, ovce, koza, tur, prase atd.
První archeologické nálezy kostí šelem podobných psům pocházejí již ze střední doby kamenné. Ty nejstarší byly objeveny v centrálním Rusku, v povodí řeky Dněpru. Šlo o 2 lebky dospělých jedinců, pravděpodobně z doby před 13 000 – 17 000 lety. Další nálezy čelistí i jiných kosterních zbytků o stáří asi 14 000 let (pozdní pleistocén – lovci a sběrači) byly objeveny i v naší blízkosti - ve střední Evropě, například v Německu. Zajímavé informace pocházejí také z Izraele. Na lokalitě Ein Mallaha v severním Izraeli byla nalezena žena pohřbená v náručí s něčím, co velmi připomíná štěně psa. Nedaleko jejího hrobu našli archeologové také muže ze stejného geologického období (před 12 000 lety), pohřbeného se dvěmi malými psovitými šelmami, pravděpodobně psy. Že by si lidé té doby už tak považovali svých psů a nechávali se s nimi pohřbívat? Těžko říci, ale rozhodně to naznačuje, že domestikace začala v Evropě nebo v jihozápadní Asii, kde začala i domestikace ostatních hospodářských zvířat. Interpretace těchto archeologických nálezů je však velmi problematická kvůli složitosti přesného rozlišení domestikovaných psů od jiných malých psovitých šelem. Kosti jsou často velmi poničené a spíše než o přesném určování můžeme tedy mluvit o odhadech.
Jsou zde ale i názory, že k domestikaci mohlo ve skutečnosti dojít i mnohem dříve a to až před 135 tisíci lety. Tuto hypotézu totiž podporují četné genetické analýzy mitochondriální DNA (deoxyribonukleová kyselina). Genetici tvrdí, že psi kočovných předků člověka se nemuseli od vlků lišit tolik jako pozdější psi usedlejších lovců a sběračů. Jejich způsob života, ještě dost podobný tomu vlčímu, nemusel jejich stavbu kostry natolik ovlivnit a jejich nálezy by tedy byly od kosterních nálezů vlků téměř nerozlišitelné. A je pravda, že zbytky kostí „vlků“ v blízkosti lidských sídel pocházejí dokonce z období před 400 tisíci lety.
Další otázkou pro genetiky bylo, zda se v Americe psi z vlka domestikovali nezávisle na Eurasii nebo zda se sem dostali již domestikovaní psi s pleistocénními lidmi přes Beringovu úžinu z Asie. Analýzy mitochondriální DNA potvrdily, že i Americká plemena pocházejí z velké části z vlků eurasijských (C. lupus) a přišla sem tedy zároveň s lidmi.
________________________________________________________________
Z čeho a jak vnikl pes?
Dlouhou dobu byly vedeny spory, zda původ psa můžeme skutečně hledat pouze ve vlkovi (Canis lupus). I Konrad Lorenz (zakladatel etologie) ve své knize „Život se psem není pod psa“ ještě píše, že předkem psa domácího je šakal.
V současné době máme však díky genetice mnohem jasněji. Analýzy mitochondriální DNA jasně prokázaly, že předkem psa domácího je skutečně vlk obecný. Jelikož je však mitochondriální DNA dědičná jen po matce, nemohly tyto analýzy zcela vyloučit příležitostné křížení samic domestikovaných psů se samci šakala obecného (C. aureus). Předpokládá se však, že k těmto křížením docházelo jen velmi zřídka.
Další zajímavou otázkou je, jak domestikace ve svých začátcích probíhala a jaký byl prvotní impuls k tomu, že se vlci začali sbližovat s lidskými tlupami. Lovci pozdního pleistocénu nepochybně přicházeli do styku s vlky při lovu kořisti, o kterou si oba druhy konkurovaly. Protože vlci se příležitostně živí i mršinami, museli časem někteří z nich přijít na to, že je pro ně výhodné zdržovat se poblíž lidských sídel a živit se zde zbytky. Ti vlci, kteří se narodili méně bázliví a ochočenější zde lépe prospívali a časem se oddělili od svých bázlivějších společníků. Pak už chybí jen krůček k tomu, aby si některá lidská tlupa adoptovala vlčí štěňata. Ta, která se lépe přizpůsobila lidské dominanci a pravidlům, zde mohla přežít a třeba se i množit.
Ke společnému soužití snad mohlo přispět i to, že komunikační prostředky vlků, kterými ustanovují hierarchii ve svých skupinách, jsou pro člověka poměrně dobře čitelné. Jde o signály založené zejména na pohybech těla či mimických svalů, stejně jako o signály vokální a pachové, které za krátkou chvíli pochopí i méně zkušený pravěký pozorovatel. A naopak – současná věda dokazuje, že domácí psi výrazně vynikají ve schopnostech chápat lidské komunikační prostředky i nad blízkými příbuznými člověka – šimpanzy. Laicky řečeno – člověk se lépe „domluví“ s jemu nepříbuzným psem, než s o mnoho příbuznějším šimpanzem. Zajímavé je také to, že tato schopnost není naučená soužitím s člověkem, ale je psům vrozená. Již malé štěně například pochopí, když mu rukou ukážete, kde má misku s jídlem. Z toho vyplývá, že při domestikaci pravěcí lidé upřednostňovali právě ty psy kteří měli lépe vyvinutou schopnost sociálně komunikovat s lidmi.
Domestikovaná zvířata si v lidských sídlech postupně zvykala na stravu s větším podílem rostlinné části i na jiný způsob života. To postupně měnilo jejich stavbu těla i chování. Oproti divokým vlkům se domestikovaní jedinci zmenšovali a měli celkově kratší a širší lebku. Dospělí psi si vlastně ponechávali některé štěněcí znaky. Tento proces, odborně nazývaný jako pedomorfóza, mohl být způsoben tím, že menší a poddajnější jedinci byli ovladatelnější a byli proto svými chovateli upřednostňováni. Starší jedinci snad byli méně ovladatelní a tedy méně přijatelní pro soužití s lidmi. Pokud se tedy nerozmnožili včas, nemuseli se už rozmnožit vůbec. To postupně zapříčinilo časnější dospívání domestikovaných zvířat. Vlci totiž sexuálně dospívají až ve věku okolo 2 let, zatímco domácí psi již mezi 6. a 12. měsícem života.
Výsledkem domestikace tedy byli psi celkově menší, s kratší a širší lebkou a povahově poddajnější než divocí vlci. Dnes známá velká plemena zřejmě vznikla až o mnoho let později.
_________________________________________________________
První písemné zmínky
Nejstarší písemné zprávy o chovu a použití psů pocházejí z doby 300 let př. n. l. Řecký filozof Xenofon napsal Kynegetikos. Zmiňuje se zde velmi podrobně o loveckých psech, o jejich chovu a výcviku, o práci chrtů, dog, psů stopovacích a dalším.
